Nejistá situace energetické stability Evropy nás provází několik měsíců a situace neutichá. Ceny plynu a tím i elektřiny stále stoupají. Jak může Česko snížit svou vlastní spotřebu?
Nejistá situace energetické stability Evropy nás provází několik měsíců a situace neutichá. Ceny plynu a tím i elektřiny stále stoupají. Jak může Česko snížit svou vlastní spotřebu?
Současné události nás chytily ve „špatné době“. v posledních dekádách se Evropa snažila snížit svou emisní stopu, od uhlí přecházela k obnovitelným zdrojům a plynu, který poskytoval energii v době, kdy zrovna nefoukalo, nesvítilo slunce a zároveň byly prázdné akumulační kapacity. Zároveň v Německu po událostech ve Fukušimě došlo k odstavování jaderných elektráren a značná část růstu OZE tak byla spotřebována jen na náhradu jejich produkce, pokles emisí tak zajišťoval zejména Ruský plyn, ze kterého se teď stalo problematické palivo.
A není to jenom problém Německa, které příliš vsadilo na OZE, zavrhlo jádro a skončilo s plynem, je to i problém Česka, které před deseti lety zavrhlo OZE, málem skočilo do postele s Roastomem a nakonec skončilo s provozním museem, jednou novou uhelkou a jednou paroplynkou. (A domácnostmi závislými na plynu). Je to taktéž právě plyn, který je potřeba z pohledu ČR nejvíce řešit. Ono provozní museum nám dává pár let navíc, po které můžeme elektroenergetiku transformovat a dost možná snadněji než plynárenství.
Přeci jenom vlastní zdroj je dnes dostupný každému a je to snad i vhodná investice v současné nejisté době vysoké inflace. Stejně tak se černé uhlí, pro teplárny a dvě elektrárny – Dětmarovice a Třebovice, dá zajistit jinde. Možná se mírně zvýší těžby dožívajících dolů, ale pravděpodobně by jej spíše přivezly lodě ze zemí jako je Austrálie nebo Jihoafrická republika.
Ale není to jenom geopolitická situace, do značné míry jsme zapomněli na nutnost budování infrastruktury, vše se dělo nějak samovolně, samospádem a nejenom u nás, problémy Německa s budováním severojižních vedení jsou obecně známé. Bohužel v Česku jsme ještě uvízli v jakési kulturní válce mezi novým a starým řádem. Mezi moderní energetikou měničů, tepelných čerpadel, distribuované výroby a digitálních technologií a starým světem jaderných kotlů, velkoelektráren, centrálních sítí a plynových trubek někam do tramtárie. A tato válka před deseti lety zamrzla.
Poté, co se ještě podařilo proponentům staré energetiky vz. RVHP, i kvůli nešťastně psanému zákonu a zablokované sněmovně, zdiskreditovat OZE v očích veřejnosti a přesvědčit novou sněmovnu a vládu že budoucnost je jedině jádro, se nestalo nic dalšího. Nastalo ztracené desetiletí, okolní země postupně rozvíjely OZE, Německo v rámci Energiewende začalo realizovat odchod od jádra. Někdy ve druhé polovině dekády přidalo Polsko do svých úvah OZE, Rakousko dělalo to co vždy a Slovensko pokračovalo v projektu Mochovce. V Česku nastal jen příslovečný mírný pokrok v mezích zákona. Dekádu jsme tak opustili v zásadě tak jak jsme do ní vstoupili a energetický mix se jen mírně změnil, bylo odstaveno několik uhelných bloků a vznikla jedna velká PPE která jejich výkon do značné míry nahradila.
Plyn Dne… Včera
Spotřeba plynu se v ČR dlouhodobě pohybuje 81 až 95 TWhg* ročně (s rekordně nízkou spotřebou 77,4 TWh v roce 2014, z poslední předcovidové ročenky ERÚ se dá spočítat průměrná roční spotřeba za poslední dekádu na 87,13 TWhg.
* TWhg – terawatthodiny v plynu, pro odlišení od terawatthodin v elektřině
Spotřeba plynu v ČR v období 2010 – 2019
Ve stejném období dosahovala těžba zemního plynu na úrovní ČR v průměru 1,51 TWhg a představovala tak 1,73 % spotřeby plynu v ČR. Z hlediska celkového objemu se jedná tedy o poměrně malý, zanedbatelný, podíl a nedá se čekat že by v dohledné době došlo k zásadnějšímu navýšení produkce ať už konvenčního, těsného, nebo břidlicového plynu, případně plynu vázaného na uhelné sloje, na území ČR.
Produkce zemního plynu dodaná do veřejné sítě v ČR v období 2010 – 2019
Zdroj: Hybrid.cz, převzato od autora Karla Schweitzera
KOMENTÁŘE